Hugoaja | hobit 3

Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky there and back again Úryvky z knihy: 1. Neočekávaný dýchánek ,,…V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.Nebyla to žádná ošklivá,špinavá,vlhká díra,plná konečků žížal a pachnoucí slizem,ani vyschlá,holá písčitá jáma,kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst:byla to hobití nora,a to znamená komfort. Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty,nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné kliky přesně uprostřed.Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého tunelu,velmi komfortního tunelu bez kouře,se stěnami obloženými dřevěným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou pokrytou koberci,zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků na klobouky a kabáty,poněvadž hobit rád příjímal návštěvy.Tunel se vinul hezký kousek cesty dost hluboko,ale ne docela přímo do úbočí kopce-Kopce s velkým K,jak mu říkali všichni obyvatelé na míle kolem- a z tunelu vedlo mnoho okrouhlých dvířek napřed na jednu stranu a potom na druhou.Hobit si nepotrpěl na žádné chození do schodů:ložnice,koupelny,sklepy,spižírny(a těch měl spoustu), šatny(měl celé místnosti vyhrazené oblečení), kuchyně,jídelny,to všechno bylo v témž patře,a vlastně na téže chodbě.Nejlepší pokoje ležely všechny po levé straně(ve směru příchodu),protože jedině ty měli okna,hluboce zasazená okrouhlá okna,ze kterých bylo vidět přes hobitovu zahradu na luka svažující se dolů k řece. Náš hobit byl velice zámožný hobit a jmenoval se Pytlík.Pytlíkové žili v okolí kopce jíž od nepanšti a obyvatelé je pokládali za velmi vážené,nejenom proto,že byli většinou bohatí,nýbrž také proto,že se nikdy nezaplétali do žádných dobrodružství a nikdy neudělali nic neočekávaného: mohli jste s předem říci,co takový Pytlík na jakoukoli otázku odpoví, a ani jste se nemuseli namáhat a ptát se ho.Náš příběh vypráví o tom,jak se jeden z Pytlíků do dobrodružství přece jen zapletl a shledal,že dělá a říká věci naprosto neočekávané.Přišel tak možná o vážnost u svých sousedů,ale získal-inu,jestli něco získal,uvidíte nakonec sami…“ ,,…Když si i všichni ostatní objednali snídani,a ani nepoprosili(což Bilba náramně dopálilo),všichni se zvedli.Hobit pro ně pro všechny musel najít místo a nastěhovat je do všech svých hostinských pokojů a ustlat jim na křeslech a na pohovkách,než je všechny uložil a mohl si lehnout do své vlastní postýlky,pořádně unavený a vůbec ne šťastný.O jedné věci se pevně rozhodl:že se nebude obtěžovat s časným vstáváním a vařením té zatracené snídaně pro kdekoho druhého.Bralovský duch z něho vyprchával a už si vůbec nebyl tak jistý,že se ráno vypraví na nějakou cestu. Když už ležel v posteli,slyšel Thorina,jak si v sousední parádní ložnici pořád pobroukává: Dřív nežli vzejde světlo dne, Přes horstvo,jež se v mlze pne, Jdem do hlubin,kde vládne stín, Pro svoje zlato ztracené. Bilbo usnul s těmihle slovy v uších a způsobilo mu to velice nepříjemné sny.Když se probudil,byl už dávno bílý den….“ 2. Skopová pečeně ,,…Bilbo vyskočil,natáhl si župan a pospíchal do jídelny.Neviděl tam nikoho,ale všechno svědčilo o velké a kvapné snídani.Byl tam strašný nepořádek a v kuchyni hromady neumytého nádobí.Zdálo se ,že trpaslíci vytahali skoro každý hrnec a rendlík,který hobit měl.Špinavé nádobí svou zoufalou skutečností přinutilo Bilba uvěřit,že včerejší noční společnost nebyla výplodem jeho zlých snů,jak tak trochu doufal.Vlastně se mu koneckonců ulevilo,když si pomyslel ,že odešli bez něho a ani se neobtěžovali budit ho(,,ale ani slušně poděkovat,“pomyslel si), a přece jen se nemohl ubránit jistému pocitu zklamání.Ten pocit ho překvapil….“ ,,…,,Kam jste se nám ztratil,jestli se smím zeptat?“ řekl Thorin v jízdě Gandalfovi. ,,Byl jsem se podívat na před,“ odpověděl čaroděj. ,,A co vás tak rychle přivedlo nazpátek?“ ,,Že jsem se podíval nazpátek.“ ,,Jistě,“ poznamenal Thorin, ,,ale nemohl byste to povědět trochu jasněji?“ ,,Jel jsem prozkoumat dál naší cestu.Co nevidět bude nebezpečná a obtížná.Taky mi dělalo starost doplnění našich malých zásob.Nedojel jsem však ani moc daleko,když jsem potkal dva své přátele z Roklinky.“ ,,Kdo to je?“ zeptal se Bilbo. ,,Neskákejte mi do řeči!“ napomenul ho Gandalf. ,,Dostanete se tam za pár dní,když budeme mít štěstí,a sami to všechno poznáte. Jak jsem právě říkal,potkal jsem dva Elrondovy lidi.Pospíchali,protože se báli zlobrů.Právě od nich jsem se dověděl, že tři zlotři sestoupili z hor a usadili se v lesích nedaleko cesty,zaplašili z té oblasti všechny obyvatele a přepadali ze zálohy cizí pocestné. Okamžitě jsem vycítil,že mě potřebujete,abych se vrátil.Když jsem se podíval nazpátek,uviděl jsem v dálce oheň a pustil jsem se k němu. Tak teď to tedy víte.Prosím vás,buďte příště opatrnější,nebo se nikdy nedostaneme nikam!“ ,,Děkujeme vám!“ kvitoval to Thorin….“ 3. Krátký odpočinek ,,…Ten den nezpívali a nevyprávěli si příběhy,třebaže se vyčasilo,ani příští den,ani den poté.Začali cítit blízkost nebezpečí z obou stran.Tábořili pod hvězdami a jejich koníci se najedli víc než oni sami,poněvadž všude rostla spousta trávy,ale v jejich zavazadlech toho moc nezbývalo,i když počítáme zásoby,které si odnesli od zlobrů.Jednoho rána se přebrodili přes nějakou řeku po široké mělčině,plné rachotících valounů a vodní pěny.Druhý břeh byl strmý a kluzký.Když se dostali na jeho hřeben,vedouce poníky za uzdu,uviděli blízko před sebou,jak k nim sestupují veliké hory.Zdálo se,že k úpatí nebližší z nich jim zbývá už jenom den pohodlné jízdy.Vypadala temně a ponuře,třebaže její hnědá úbočí žíhaly pruhy slunečního světla a za jejími svahy zářily zasněžené vrcholky….“ ,,…Durin,Durin!“ opakoval Thorin. ,,To byl praotec praotců nejstaršího rodu trpaslíků,Dlouhovousáčů,a můj první předek.já jsem jeho dědic.“ ,,A co je to tedy Durinův den?“ zeptal se Elrond. ,,První den trpasličího nového roku,“ řekl Thorin, ,,je,jak by měl každý vědět,první den posledního východu měsíce na podzim před prahem zimy.Dodnes mu ještě říkáme Durinův den,když se na podzim naposledy ukáže měsíc na obloze ještě za slunce.Ale bojím se,že to nám moc nepomůže,protože dneska se vymyká našim vědomostem určit,kdy takový čas zase nastane.“ ,,To ještě uvidíme,“podotkl Gandalf. ,,Je tam napsáno ještě něco?“ ,,Nic co by se dalo vidět při tomhle měsíci,“ odpověděl Elrond,vrátil mapu Thorinovi,a pak se šli podívat dolů k řece na elfy,jak tančí a zpívají ve svatojánské noci. Příští den vzešlo svatojánské jitro,tak krásné a svěží,jak jen si můžete představit: na modré obloze ani mráček a slunce tančilo na vodě.a tak vyjeli za zpěvů na rozloučenou a s přáním šťastné cesty, v srdcích odvahu pro další dobrodružství, a se znalostí cesty,které se musejí držet přes Mlžné hory do krajů za nimi…“