Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky
there and back again
Úryvky z knihy:
1.
Neočekávaný dýchánek
,,…V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.Nebyla to
žádná ošklivá,špinavá,vlhká díra,plná konečků žížal a pachnoucí slizem,ani vyschlá,holá písčitá jáma,kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst:byla to hobití nora,a to znamená komfort.
Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty,nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné kliky přesně uprostřed.Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého tunelu,velmi komfortního tunelu bez kouře,se stěnami obloženými dřevěným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou pokrytou koberci,zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků na klobouky a kabáty,poněvadž hobit rád příjímal návštěvy.Tunel se vinul hezký kousek cesty dost hluboko,ale ne docela přímo do úbočí kopce-Kopce s velkým K,jak mu říkali všichni obyvatelé na míle kolem- a z tunelu vedlo mnoho okrouhlých dvířek napřed na jednu stranu a potom na druhou.Hobit si nepotrpěl na žádné chození do schodů:ložnice,koupelny,sklepy,spižírny(a těch měl spoustu), šatny(měl celé místnosti vyhrazené oblečení), kuchyně,jídelny,to všechno bylo v témž patře,a vlastně na téže chodbě.Nejlepší pokoje ležely všechny po levé straně(ve směru příchodu),protože jedině ty měli okna,hluboce zasazená okrouhlá okna,ze kterých bylo vidět přes hobitovu zahradu na luka svažující se dolů k řece.
Náš hobit byl velice zámožný hobit a jmenoval se Pytlík.Pytlíkové žili v okolí kopce jíž od nepanšti a obyvatelé je pokládali za velmi vážené,nejenom proto,že byli většinou bohatí,nýbrž také proto,že se nikdy nezaplétali do žádných dobrodružství a nikdy neudělali nic neočekávaného: mohli jste s předem říci,co takový Pytlík na jakoukoli otázku odpoví, a ani jste se nemuseli namáhat a ptát se ho.Náš příběh vypráví o tom,jak se jeden z Pytlíků do dobrodružství přece jen zapletl a shledal,že dělá a říká věci naprosto neočekávané.Přišel tak možná o vážnost u svých sousedů,ale získal-inu,jestli něco získal,uvidíte nakonec sami…“
,,…Když si i všichni ostatní objednali snídani,a ani nepoprosili(což Bilba náramně dopálilo),všichni se zvedli.Hobit pro ně pro všechny musel najít místo a nastěhovat je do všech svých hostinských pokojů a ustlat jim na křeslech a na pohovkách,než je všechny uložil a mohl si lehnout do své vlastní postýlky,pořádně unavený a vůbec ne šťastný.O jedné věci se pevně rozhodl:že se nebude obtěžovat s časným vstáváním a vařením té zatracené snídaně pro kdekoho druhého.Bralovský duch z něho vyprchával a už si vůbec nebyl tak jistý,že se ráno vypraví na nějakou cestu.
Když už ležel v posteli,slyšel Thorina,jak si v sousední parádní ložnici pořád pobroukává:
Dřív nežli vzejde světlo dne,
Přes horstvo,jež se v mlze pne,
Jdem do hlubin,kde vládne stín,
Pro svoje zlato ztracené.
Bilbo usnul s těmihle slovy v uších a způsobilo mu to velice nepříjemné sny.Když se probudil,byl už dávno bílý den….“